Pro Pavla !
19. 6. 2006
Pořád mi někdo říká, že jsem naprosto bezstarostná, že jsem pořád naprosto happy..proč ale nikdo nedokáže pochopit, že když se směji a bavím ostatní, nejsem to tak docela já. Když mám kolem sebe společnost, která se baví, bavím se s nimi, za úsměv schovám pláč. Když se ocitnu sama, nemusím k tomu mít ani žádný viditelný důvod a dostanu se do deprese. Už mě nebaví všem vysvětlovat, že nemám a nikdy jsem neměla v životě opravdový štěstí. Snad jen jednou. A to když jsem potkala člověka, který je pro mě i dnes vším. Můj nejlepší kamarád. Strašně mi pomáhá s depresemi, vždycky mi dokáže pozvednout náladu. Stejně tak se pokouším pomáhat já. Nejsem si jistá, jestli se mi to vždy povede, ale věřím v to. To díky němu jsem dnes taková, jaká jsem. Od malička jsme byla taková to třeštidla, ale pak jsem se tak nějak dost uzavřela do sebe. Ztratila jsem většinu přátel, které jsem do té doby měla. Díky němu jsem se opět otevřela a byla šťastná, že ho znala. Někdo mě možná odsoudí, když řeknu, že pro mě ani rodina není tak důležitá jako on. Jako přátelství. Bylo to moje štěstí, které ale bohužel umřelo.A já, už nemůžu dál žít. Žádné ráno pro mě nemá cenu, když vím že už ho nikdy neobejmu, tak chci umřít a být opět sním a štastná.